„Milé děti,“

Home / Uncategorized / „Milé děti,“

Protože jste zlobivé, nemyjete si ruce a hrajete si s dětmi od vedle, máte, co jste chtěly!” Vzkazuje táta Andrej a Roman. A lánskej děda Miloš vzkazuje: “Jen si krachujte, když jste neschopný!”

Poslední dny mi připomínají trochu hororovou pohádku, trochu některé z příběhů, se kterými se setkávám v poradně. Rodiče (Vláda ČR) mají náročnou práci, kde aktuálně řeší velkou krizi. Rodiče dělali, co v rámci svých schopností a dovedností uměli, ale jak už to tak někdy bývá, rozhodli se špatně a má to fatální dopady na všechny okolo. Vztahy s kolegy jsou mimochodem dlouhodobě dost naprd, takže se není moc o koho opřít. Děti, za jejichž prospívání jsou zodpovědní, cítí, že je něco strašně blbě. Některé se snaží rodičům pomoct (nasazují vlastní zdraví nejen ve prospěch ochrany rizikových skupin, dobrovolničí, šijí roušky apod), jiné se snaží aspoň nepřekážet a tak dělají, co umí nejlíp, prostě nějak fungují. U rodičů v práci pořád blbý. Rodiče ztrácejí nervy. Bouchají saze. Rodiče vinu za vlastní pochybení přetavují ve výčitky vůči dětem: 

“Protože pořád zlobíte, neposloucháte, je to tady celý naprd. Všechno zlý, co teď přijde, je vaše vina.” Nelepší se to. Některé děti se snaží pomáhat dál, některé začínají zlobit, jiné se stahují do sebe, do úzkosti, do nemoci.

Fotografie L´Empreneur od Thomas Ruff

Zní to povědomě? Ano? Ne? Počkat. Je to dost zjednodušující. My nejsme děti. Jsme dospělí. A oproti dětem máme pořád ještě daleko víc možností, co dělat. Všechno někdy končí. Pohádky, horory, krize. Jde o to vydržet. Přikládám pár myšlenek, které mi zatím jsou užitečné. Třeba některá z nich bude k užitku i vám.

Nikdy nejsi bezmocný

Jak dlouho to ještě potrvá? Kam až to může zajít? Kdy to skončí a jak? To nikdo neví. Nejistoty kolem pandemie, osudů vlastních a našich blízkých v kombinaci se zprávami o neustále se zhoršující situaci, narůstajícím počtem nemocných, zavírání, krachování se myšlenky snadno dostanou do spirály katastrofických scénářů, pocitů beznaděje a bezmoci. Máme tu takový bezva koktejl, jak se stát se vězněm vlastních obav a úzkostí. Jenže, ono je toho pořád dost, co pod kontrolou mít můžeme. Vždycky můžeme pomáhat kolem sebe. A to i z karantény. Od práce a/nebo dobrovolničení virtuální cestou (existuje nekonečně iniciativ a skupin, do kterých se lze zapojit, klidně poradím), přes dárcovství, třeba po to, že častěji zavoláme svým blízkým, zajímáme se o ně, dáváme jim vědět, že jsou důležití. Není náhoda, že slova jako moc, bezmoc, pomoc mají stejný základ. Z bezmoci, přes pomoc sobě a druhým, můžu dostat zpět moc nad svým životem. A jestli něco platí, tak to, že čemu věnujeme pozornost, to roste.

Trénink minimalismu

Od března mám výpadek zhruba 70% příjmů. (Zatím) jeden lockdown, tři karantény. Vedle provozních nákladů tak neutrácím za nic. Do společné domácnosti nic nepřibylo. Vytřídila jsem knihovnu, pročesala šatník, pečlivě vybírám, co má smysl si nechávat, co je lepší poslat dál. Pečlivě promýšlím jednotlivá jídla. U každé nakupované položky zvažuji, jestli ji skutečně potřebuji. Nejezdíme na výlety. Jednak moc není kam, druhak nechceme utrácet peníze, které možná za pár měsíců nebo už týdnů budou potřeba na úplně základní věci. Bereme psa do lesa, rodiče na houby, sebe na kolo. Každý jeden minimalistický den mě nutí k reflexi a  uvědomění, co je pro mě v životě důležité a jaký život chci žít, což by mimochodem u kouče stálo ranec peněz.

I v izolaci jsme propojení

Většina významných studií, které se zaměřovaly na well-being a zdraví, ukázala, že klíčovou proměnou pro pocit štěstí, zdraví a spokojenost člověka jsou kvalitní mezilidské vztahy. Asi je to potřeba, zavřeme se doma, ale nezavírejme se před světem. Mluvme spolu, dělejme si videodýchánky s těmi, které máme rádi. Hlídejme, u sebe i u dětí, že čas, který trávíme čtením zpráv, na sociálních sítích, hraním her, sledováním Netflixu, prací, školou, vyvažujeme také něčím tvořivým, co nám dělá radost tady a teď a je to užitečné (ať už je to pro někoho čtení knih, přesazování kytek, vyčesání psa, vyklizení sklepa, nebo třeba psaní deníku).

Pořád máme neuvěřitelné možnosti

Přátelé, je to blbý. Je. Pořád je toho ale spoustu, co díky současným technologiím můžeme. Plujeme v neprobádaných vodách a učíme se nové dovednosti z toho, s čím se v nich setkáváme. Každá krize je taky příležitost, někdy nutnost, naučit se novým dovednostem, přeskládat svůj život. Z obýváku se lze naučit cizí jazyk, studovat zdarma různé kurzy na zahraniční univerzitě, pomocí nejrůznějších komunit se naučit prakticky jakoukoliv dovednost, propojit se s kýmkoliv na světě, kdo nám může pomoc s tím, co potřebujeme, vytvořit komunitu lidí hledající řešení na jakýkoliv problém. Pravda, často slýchám, že otevřených dveří je tolik, že řada z nás nakonec zůstane přede všemi stát a nevyužije žádné z nich. Případně znám lidi, co se do něčeho pustí, ale neustále řeší, zda udělali správně, zda jim kvůli dané volbě neuniká něco důležitějšího. Co k tomu říct? Využijte “common wisdom”, poraďte se s blízkými.

Ultramaraton, co tě nezabije…

Evolučně jsme neskutečně vychytaný vynález, zkonstruovaný tak, že se dokážeme adaptovat na netušené úrovně. Adaptace totiž je reakcí na stres. Když nás teda ta potvora nedostane. Co dělat, když je ho příliš? Řeknu vám, co pomáhá mě. Tohle celý si představuju jako ultramaraton. Nikdy jsem ho neběžela a nevím, jestli ho dám. Celek je extrémně náročný, samotná představa zavalující. Beru to tak, že na té cestě ale jsem, tak jako všichni, protože musím. A tak si ten ultramaraton, jako každý jiný opravdu náročný úkol, rozkouzkovávám na menší díly. Soustředím se jen na to, co můžu dohlédnout a co můžu ovlivnit právě teď. Když chodím běhat a už se mi nechce, řeknu si “doběhnu 10m tady k tomu stromu a teprve až u něj si pak řeknu, jestli dám ještě dalších 10m”. Nemyslím na kilometry, které mě ještě čekají, to by mě paralyzovalo. Myslím na pár metrů. Dalších pár metrů řeším, až když přijdou. Obdobně v těchto dnech, kdy jakýkoliv plán bývá předem odsouzen ke zrušení nebo změnám, se soustředím na konkrétní den. Vstávám, jako kdybych měla jít do práce bez ohledu na to, zda zrovna je nebo není, zvažuji, na co mám sílu, zdroje a prostředky a co bude užitečné. Všímám si toho, jak mi je a podle toho buď pomoc nabízím nebo si o ní říkám. Stejně jako u ultramaratonu je klíčové rozkládat síly moudře, šetřit se, ale zároveň zůstat v pohybu, nenechat se paralyzovat obří vzdáleností, soustředit se na tady a teď.

Každá krize někdy skončí. A děti ustojí netušené, jen na to nesmí být samy.