“Zajděte si k psychologovi” může být míněno jako dobrá rada, doporučení lékaře, případně jako odzbrojující argument při partnerské hádce. Přestože se před mou terapeutovnou dá dobře parkovat, zastávka MHD je coby kamenem dohodil, slýchám často od svých klientů, že první návštěva vyžadovala notnou dávku odvahy a odhodlání. Překážkou totiž nebyla ani rozkopaná silnice, ani vodní příkop, ale strach a obavy ze samotné osoby psychologa. Jaké překážky stojí nejčastěji v cestě za úlevou?
- Budu souzen/a někým, kdo o mně nic neví
Jak před pár dny trefně shrnula jedna z mých klientek: “První tři návštěvy byla cesta na terapii můj guilt trip (něco jako provinilecký výlet), kdy jsem si cestou přemýšlela nad tím, co všechno jsem nedokázala, pokazila, nezvládla.” Jak to, že přesto znovu a znovu přišla? Protože to, čemu v rámci terapie věnujeme pozornost, není, kdo za co ne/může, čí je co vina, nebo jakými všemi nedokonalostmi klient trpí. Naopak pracujeme na tom, co je pro klienta důležité, jakou chce budoucnost, co z toho, co už umí, při stavění spokojeného života může využít, čemu se chce naučit a kudy by se na to dalo jít. Čemu věnujeme pozornost, to roste. Cílem terapeuta není zjistit, zda jste dobrý nebo špatný člověk, cílem terapie je podpora k nalezení spokojenosti v životě.
2. Jestli se to někdo dozví, budu za blázna
Ve své praxi jsem si všimla zajímavého mezigeneračního rozdílu. Zatímco moji dětští a zvláště pak adolescentní klienti se leckdy svým přátelům sami chlubí, že mají svého vlastního terapeuta, dospělí klienti někdy návštěvu psychologa tají i před svými nejbližšími. Psycholog je vázán mlčenlivostí. Nejčastěji klienti zmiňují obavu z toho, aby nebyli označeni za blázna svým okolím, rodinou, kolegy z práce. Zkušenost ukazuje, že okolí mnohdy ocení, že na sobě daný člověk pracuje, obzvlášť jsou-li vidět výsledky. Jak moc nám má záležet na tom, co si o nás myslí okolí oproti tomu, jak se nám daří, co si o sobě myslíme sami, jak nám je se sebou samotnými?
3. Můj problém není dost velký
“Co když mu to bude připadat hloupé?” “Určitě jí tam chodí daleko těžší případy.” Takových vět by se dalo vytáhnout z rukávu spousta. Nevlastním žádnou váhu na problémy a pokud vím, tak ani nikdo z mých kolegů. Pracujeme s tím, co klienta přivádí. A to je skutečnost, že má nějaké potíže a zároveň naději, že jsou řešitelné a že k jejich řešení může posloužit tak trochu jiný rozhovor.
4. Můj problém je příliš velký
Někdy mají klienti pocit, že jsou ztracený případ, nebo že je jejich problém příliš velký, než aby šel zvládnout. Zejména v párové terapii se mnohdy setkávám s tím, že alespoň jeden z klientů vnímá problém jako neřešitelný. Zážitek toho, jak se problém proměňuje, když se na něj díváme s odstupem, z jiné perspektivy, očima jiných lidí, může otevřít netušené možnosti. Pravdou ale také je, že existují potíže, které mluvením či změnou náhledu odstranit nejdou, v takových případech ale stojí za to hledat a pracovat na těch oblastech, které ovlivnit můžeme, aby se nám žilo lépe.
5. Co když to bude odporník
Co si budem… “Chemie” je důležitá všude tam, kde se předpokládá spolupráce dvou lidí. I nesčetné výzkumy potvrzují, že na účinnost terapie má zásadní vliv to, jak si klient a terapeut “sednou”. Pro každého jsou důležitá jiná kritéria. Každý psycholog či terapeut má vlastní osobnost, která se propisuje do jeho stylu práce. Jestli jste si vybrali správně, většinou poznáte během několika prvních sezení. Pokud vám to po pracovní stránce (jo, terapie je makačka, dobrá práce neznamená nutně snadná práce) klape, bezva! Pokud ne, nebojte se zkusit někoho jiného.
Nejtěžší bývá začít. Držím palce!
PS: Taky Vás někdy napadlo, že psychologové čtou myšlenky? Nečtou. Zaplaťpánbu pro všechny zúčastněné 😉
