Dnes jsem měla velmi zajímavý rozhovor. Takový ten, kdy si připadáte, jak kdybyste právě dostali kladivem do hlavy. V dialogu s člověkem, kterého velmi respektuji, jsem se dozvěděla, že lidi prostě lžou. Ok, to beru. Kdyby se ze lhaní měly vždy vyvozovat důsledky, tak by se prý nedalo pracovat. A to zase prrr. Někdo právě zamával červeným hadrem.
Možná hlavní protagonista dnešního příběhu taky rád čte Čapka. Karel Čapek v jednom ze svých prvních utopistických románů Továrna na absolutno popsal peklo jako to místo, kde lidé říkají pravdu, říkají si navzájem nahlas to, co se jim honí hlavou.
Kdo lže, toho klepne pepka
Odvážné tvrzení si žádá odvážný experiment. Psychoterapeuta Brada Blantona v 90.letech napadlo, že hlavní příčinou dlouhodobého a zničujícího stresu současného člověka je lhaní. Vytvořil proto seberozvojovou metodu tzv. Radical Honesty založenou na principu otevřené a přímé komunikace nejen o bolestivých či tabuizovaných tématech.
Autor metody a jeho následovníci věří, že teprve pravdivé vztahy mohou přinést skutečné pocity štěstí a důvěry. Jak ale sám autor uvádí, i nejčistší úmysly bývají chápány jako (v lepším případě) nezdvořilost. Vlastně mi přijde při nejmenším hodně vtipné, že se z upřímnost dá vytvořit kontroverzní hnutí.
Pravda, rozhodně nejsem člověk, který by za celý život neřekl polovičatou pravdu, něco (byť převážně v dobré víře) nezamlčel, nepřekroutil či nepřibarvil. Na druhou stranu pocit jsem z toho neměla dobrý nikdy.
A přitom to, jak se v tu kterou chvíli cítíme, je přesně to vodítko, které nás ukotvuje v přítomnosti. Zatímco naše hlava, myšlenky neustále hloubají nad minulostí nebo se snaží promyslet všechny alternativní scénáře budoucnosti (přitom to nakonec stejně většinou dopadne ještě jinak), je to právě naše tělo, pocity, vjemy, které nám dávají informaci o tom, jak se máme tady a teď a co je pro nás, tady a teď, dobré.
#90dennívýzva
Na novoroční předsevzetí je sice ještě brzy, na druhou stranu předsevzetí, která neučiníme na Nový rok bývají brána tak nějak víc vážně. A tak jsem se rozhodla pro svojí vlastní 90-denní výzvu radikální upřímnosti. Proč jen 90 dní a ne napořád? Upřímně? Upřímně si neumím představit, co všechno to může zkomplikovat. Jsem člověk, který se snaží být za každou cenu se všemi za dobře a říkat všem pravdu je někdy prostě sakra těžký.
Může se stát, že se zhorší vztahy s některými z mých blízkých. Může se stát, že se mi řada lidí začne vyhýbat. Může se stát, že přijdu o práci. Taky se ale může stát, že život bude v těch všech odstínech šedé o pár odstínů přehlednější, hlava lehčí a vzduch čistší.
Rozhodně dám vědět, jestli to za to (a za co vlastně) stojí. Začínám. 3-2-1 teď.